Když je žena svobodná a bezdětná, má naprosto jasnou představu, jaké bude její dítě a pokud takové nebude „od přírody“, tak si jej tak sama vychová. Nejčastější příklad je uváděno ječící dítě v obchodě, nad kterým se sklání naprosto zoufalá matka, domlouvá, přemlouvá a nic, dítě stále ječí. Někteří z těch, kdo scenérii pozorují, by situaci vyřešili plácnutím přes zadek, možná je třeba upozornit na to, že když ječící dítě plácnete přes zadek, tak v tu ránu ječet opravdu nepřestane, ba naopak, spustí ještě větší kravál. No a pak jsou ty matky, které dítě přes ten zadek plácnou a někteří, kteří scénu pozorují, matku odsuzují za její fyzické trestání. A teď babo raď.
Být v pozici bezdětné přihlížející ženy je nesmírně jednoduché, máme totiž určité představy o svých budoucích dětech a jsme přesvědčeny, že nám se takováto situace ani nikdy nepřihodí, to se přece děje jen těm neschopným ženám. Bohužel, právě toto je ten největší mýtus, který mezi ženami panuje a jak nepříjemné bývá vystřízlivění z těchto představ.
Povahu vašeho dítěte prostě nenaplánujete, děti dokud jsou opravdu hodně malé, prostě nezpracujete a nevychováte, buďto budete mít štěstí a narodí se vám klidné dítě a stále pro ječící děti v obchoďáku a jejich matky nebudete mít pochopení nebo to štěstí mít nebudete a narodí se vám dítě, které ke všem situacím prostě přistupuje velmi emočně a sama tuto situaci zažijete a když ji budete zažívat už asi po sté, tak mu možná zkusíte domluvit, plácat ho nebudete, protože už stejně budete vědět, že to nemá cenu a ostatní přihlížející prostě budete mít někde, jelikož jste si už na vzteklé výjevy natolik zvykla a otupěla, že odsuzující pohledy a názory jiných už vás prostě nechávají naprosto chladnou a jediné, po čem toužíte je, aby vaše dítě co nejdříve vyrostlo a odstěhovalo se na vysokoškolskou kolej.